Pavel Fiala - moje dokumenty k uceni, semestralni prace, fotky z akci etc.

z denicku k zamysleni

Od doby co jsem se vrátil z Finska se mi dějí neustále nějaké podivnosti. Nikdo se mnou nekomunikuje, nikdo mne neeviduje, nic mi nevychází, jak by mělo, nic nestíhám a mé sny i přání se rozpadají jako domeček z karet.

Když se sám sebe ptám proč to tak je, nemohu tomu přijít na kloub. A co hůř zjistil jsem, že pokud se člověk zeptá i dotyčné osoby na jasnou věc. Na kterou je jasná odpověď frází: "Jdi doprdele člověče", tak ani tuto odpověď nedostane a co vůbec nedostane žádnou.

Nejsem si jist jestli to je dnešní dobou, nebo mnou či lidmi kolem mne. Ale vím jistě, že život se mimo jiné skláda z odpovědí a otázek. Tak proč kurnik někteří lidé jsou tak neschopní, odtažití, nedůvěříví, bez pochopení k druhému a tak nesebekritický, že nedokáží odpovědět.

A proto posílám všem těmto lidem jednu myšlenku k zamyšlení: "Pokud se bojíte říct to co máte na srdci, tak ten kdo čeká na tu odpověď se pomalu začne bát vás!"


Lidi nejsou krutí, tím že neumí odpovídat, ale tím že jsou blbý, neználí a nechtějí si to připustit. Ale pokud již odpoví, tak většinou ve špatnou chvílí, blbě a ještě navíc ani neumí odůvodnit svou vlastní odpověď.

Nevím čím by to mohlo být, ta neschopnost lidí říct či odůvodnit odpověď. Ale myslím si, že to je tím, že tito lidé, né že neví, ale že neznají ten problém to na co chtějí odpovědět.

Tím docházím k závěru, lidi studujte problémy a pak teprve odpovídejte! A pokud už odpovíte, tak hezky a bezmyšlenkovitě například "Promiň", jste si opravdu jisti, že víte na co reagujete, když ani neznáte svůj důvod na odpověď?


Vrátím se netradičně, o proti předchozí uváze. Prostě lidé jsou blbý, nepřipravení a nevědí co chtějí.

V životě si odpovídáme na otázky, díky nějakým svým výsledkům, zkušenostem. Já si neodpovídám, já nad tím zatím jen přemýšlím. Co to znamená žít život? Abych mohl žít život, tak jak bych chtěl, tak si nejdříve musím splnit pár prerekvizit.

Jako jedna z prvních - bylo dokončit maturitu, po té postupně se udělat. A to tak, že najdu práci co mne baví, co mne uživí a bude stále. To doufám, že jsem si splnil, ba dokonce bych řekl, že jsem v poslední době nad míru spokojen. A to vzhledem k tomu, že mám práci takovou, která mne uživí a troufal bych si říci, že nebýt sám tak nejem mne. Také jsem docílil vedlejšího efektu, a to že dokonce mám čas sám na sebe a okolní svět. Takže naplno se mohu věnovat svým přátelům, rodině i aktivitám mimo.

Jako další prerekvizita - je pro mne najít někoho, kdo by se mnou strávil ten čas, aktivity, život a společné chvíle, v kterých bychom si byly oporou (například tolerance) i přesto, že se neschodneme. Tuto prerekvizitu nejpíše stále nemohu překonat. Vlastně kdo ví přesně, jak na to?

Pokud bych tuto prerekvizitu nějakým způsobem překonal, tak se vracím k prvnímu bodu. A to proto, protože člověk by měl mezi tím co se sám utváří šetřit. Šetřit na pozemek, dům, společný život či důchod, pod tímto si ja představuji materiální šetření. To asi bych řekl, že taktéž s určité části splňuji.
Ale rovněž bych měl také šetřit své nasazení, zkušeností a chutě se do takových záměrů pustit.

Ať už člověk takto šetří do svého budoucího života, co přichází dál? Můžou to být psi a kočky, zabydlení se ve svém, koupě auta či nečekaně očekávané narození dítěte a s tím spojená připravenost na tuto chvíli a připravenost hýčkat si nadcházející chvíle.

Dítě je (Děti jsou) velikým mezníkem, ale co s nimi? Vychovat, připravit, bavit, rozčilovat se a růst s nimi. To je takový hezký ve zkratce řečený další mezník, pod kterým si nemohu představit mnoho, protože ani toho jsem nedosáhl.

No ale, pokud bych i přesto společnou cestou (jinak to asi nejde) dokázal překonat, doufám že budu mít nejen radost z nich, ale i z života který s nimi žiju a budu žít dále.

Dále? Co dále? Z peněz, které bych měl například našetřeno, uspořeno společnou cestou, bych mohl začít renesanci v novém, třeba v životě se svou družkou, matkou a zarovéň obdivuhodnou ženou, která celou tu cestu přetrpěla se mnou.
Renesance vztahu? No to by přece mohlo potkat i mne ne? Začít nový život, vrátit se s tou obdivuhodnou ženou před prerekvizitu dítě. A dokončit cíle, které jsme si společně nastřádali za tu dobu výchovy, společného žití a hospodaření.

Asi jsem naivní a snažím se plnit tyto cíle, abych měl takový život. Bohužel se tyto cíle neustále vzdalují a to vzhledem k obtížnějším metám k dokončení prerekvizit. A tím přícházím na jednu velikou novinku chyba není v jiných je ve mě, a proto: ">Jsem naivní, blbý, ale už to vím, kdo mne vychová a postaví mne na zem a řekne: "Pojď jdeme snít spolu.?".